Thomas L. Webb, Department of Psychology, The University of Sheffield, the UK
Jak se vám daří dosáhnout cíle snížit množství cukru, které jste snědli, a zhubnout 10 kg?
Je pravděpodobné, že to ani netušíte – nebo dokonce ani nechcete vědět. V situacích, jako je tato, mají lidé tendenci být/chovat se jako pštrosi, kteří strkají hlavu do písku. Neboli záměrně se vyhýbat (či odmítat) informacím, které by jim mohly pomoci sledovat jejich pokrok na cestě k cíli.
Výzkum problematiky „pštrosa strkajícího hlavu do písku“ ukazuje, že lidé si často trajektorii svého posunu nezapisují/neevidují (např. postup na škále při hubnutí, čtení obsahu živin v kupovaných potravinách). Je to částečně proto, že kdyby to dělali, mohli by se začít cítit špatně, např. pokud by si uvědomili, že váží více nebo konzumují stále příliš mnoho cukru, než si mysleli. Ale teorie a data z výzkumů ukazují, že sledování pokroku je doporučená činnost, která pomáhá lidem identifikovat diskrepance/rozdíly mezi současným a žádoucím stavem. Důsledkem vyhýbání se monitoringu chování je také to, že pro lidi bývá obtížné své potřeby identifikovat a vybrat si nejvhodnější způsob, jak jednat ve prospěch jejich dosažení. Problém ‚pštrosa“ proto ukazuje na příležitost/možnost, kterou mají profesionálové z oblasti péče o zdraví (a další odborníci) k tomu, aby pomohli lidem monitorovat jejich pokrok a přisvojit si užitek z této činnosti. Není tedy překvapivé, že profesionálové mají působit na lidi tak, aby svůj pokrok sledovali, neboť jim to pomůže při dosahování mnoha cílů.
(more…)
