EHPS Practical Health Psychology Blog is looking for New Head Editors
Join the Head Editors Team for the Practical Health Psychology Blog!
The Practical Health Psychology Blog is looking for a new Head Editor to join our board.
“Chceš se projít?” – Dyadická podpora změny chování při chůzi po mozkové mrtvici.
Stephan Dombrowski, University of New Brunswick, Canada
Odcházení od smrti
Chůze je základním lidským pohybem a je spojena s velkým množstvím zdravotních přínosů. Výzkumy naznačují, že ti, kteří více chodí, mají menší pravděpodobnost předčasného úmrtí, což naznačuje, že je možné se alespoň na chvíli vyhnout smrti pouhou chůzí.
Chůze a mrtvice
Chůze jako forma fyzické aktivity je zejména vhodná pro jedince po mrtvici, která je hlavní příčinou invalidity dospělých. Pravidelná fyzická aktivita po mrtvici může snížit riziko opětovného výskytu mrtvice, pomoci se zotavením a zlepšit celkové fungování, zdraví a pohodu. Nicméně lidé po mozkové mrtvici tráví přibližně 75 % bdělých hodin v sedě, což je více než jejich vrstevníci. Přesto je chůze jednou z nejlépe dosažitelných forem fyzické aktivity – 95% osob může chodit 11 týdnu po mrtvici. Kromě toho je chůze oblíbenou formou fyzické aktivity pro osoby po mrtvici, považují ji za dostupnou, příjemnou a často společenskou událost. Klíčovou otázkou je, jak podpořit lidi po mrtvici, aby více chodili?
Terapie přijetí: Slibný přístup pro ty, kteří žijí s dlouhým průběhem COVID
Amy Barradell, University Hospitals of Leicester NHS Trust
Když řeknu “long-COVID”, co to pro Vás znamená?
Skupina lidí, kteří onemocněli Onemocněním způsobeným koronavirem 2019 (COVID-19), nadále trpí zatěžujícími příznaky, přetrvávající déle než 4 týdny po akutní infekci. Často uvádějí jak fyzické příznaky (např. dušnost, únava), tak psychické příznaky (např. úzkost, kognitivní poruchy). Ti, kteří tyto příznaky prožívají, to nazývají „Long-COVID“.
Používání technik změn chování v praxi: Využití dostupných nástrojů
Marta Moreira Marques, Univerzita NOVA v Lisabonu, Portugalsko
Techniky změny chování jsou stavební kameny intervencí zaměřených na změnu chování. Bez ohledu na to, zda se snažíte pomoci někomu zvýšit fyzickou aktivitu, přestat kouřit nebo dodržovat lékový režim, techniky změny chování jsou nástroje, které jsou k dispozici. Mezi běžné techniky změn v chování patří například stanovení cílů, sledování vlastního chování, poskytování informací o chování a řízení emocí.
Účinná komunikace o rizicích je víc než jen změna chování: Pojďme si promluvit o osobním hodnocení rizik.
Napsala Victoria Woof and David French, Manchester Centre for Health Psychology, University of Manchester, UK
Obvykle v medicíně a psychologii zdraví zdravotníci poskytují pacientům jejich individuální hodnocení rizik onemocnění s cílem předcházet nemocem. Tam, kde komunikace o rizicích usnadňuje změnu zdravotního chování, může potenciálně snížit riziko rozvoje onemocnění a odhalit nemoci v raných stadiích. Například informování o rizicích kardiovaskulárních onemocnění s cílem podpořit fyzickou aktivitu a zlepšení stravy. Při poskytování informací o rizicích onemocnění je však třeba zvážit i další možné cíle a výsledky. Cíle zdravotníků a pacientů nebo veřejnosti se navíc nemusí vždy shodovat. Identifikujeme několik souvisejících cílů komunikace o rizicích, včetně usnadnění informované volby a vyvolání vhodných afektivních reakcí, jakož i motivace ke změně chování.
Současné postupy a důsledky komunikace o rizicích
Pro usnadnění porozumění číselným informacím a zlepšení komunikace o rizicích byly zvažovány různé přístupy, například použití vizuálního znázornění rizik, nebo tabulky ikon (ikony znázorňující počet ohrožených osob). Přesto mají lidé stále potíže s pochopením číselných údajů a jejich důsledků. Zejména se nezdá, že by izolované poskytování informací o rizicích mělo velký nebo dlouhodobý vliv na změnu chování. Jedním z pravděpodobných vysvětlení nízkého dopadu je, že změna přesvědčení pouze prostřednictvím číselných informací o riziku je poměrně chabou intervencí, přičemž přesvědčení o vlastní účinnosti a zvládání (tj. nakolik si jedinec věří, že je schopen vykonat určité chování) má potenciálně pozitivnější dopad na změnu chování.
Nicméně, jak již bylo zmíněno, existují i další cíle komunikace o rizicích, které je třeba zvážit. V literatuře popisující rizika vzniku rakoviny bylo zjištěno, že jednotlivci chápou a jsou schopni odhadnout míru svého rizika. Tyto osoby však ne vždy věří, že odhad rizika je reálný, přičemž většina z nich své riziko nadhodnocuje. Zdá se, že jednotlivci mají již existující představu o svém riziku, která zůstává nezměněna, i když je jim poskytnut číselný klinický odhad. Co to tedy může způsobovat?
Komunikace o rizicích a osobní hodnocení rizik
Osobní zkušenost s dědičným onemocněním, shoda mezi osobními očekáváními a klinickými odhady a vlastní představy o příčinách mají vliv na to, jak je vnímán a internalizován odhad rizika vzniku rakoviny prsu. Klinický odhad rizika má malý vliv na emocionální odpověď, ale již existující emoce (vzniklé před sdělením rizika) jsou silným prediktorem toho, jak budou odhady rizika vnímány a jaká bude reakce. Bez uvědomění si těchto problémů bude komunikace o rizicích pouze jako podpora při informovaném rozhodování a hodnocení rizik.
V systematickém přehledu kvalitativních studií jsme zdůraznili, že závažnost dědičného výskytu rakoviny prsu ovlivňuje zapojení žen do preventivních programů. V případě, že rakovina prsu není prioritou, může být prevence zanedbávána, protože jiné dědičné choroby jsou znepokojivější. Podobně, pokud se předchozí očekávání rizika neshodují s klinickým odhadem rizika, mohou ženy reagovat pochybnostmi a šokem a důvěra v odhad je zpochybněna. Pokud klinický odhad neodpovídá již existujícím názorům a očekáváním, může se stát, že navrhované změny ve stravování nebo užívání preventivních léků nebudou realizovány.
K osobnějšímu přístupu ke komunikaci o rizicích
Osoby, které obdrží individuální odhad rizika onemocnění, nejsou pasivními příjemci těchto informací. Místo toho tito jedinci využívají svou sociální oporu, osobní předsudky, hodnoty a zkušenosti, aby pochopili informace týkající se jejich rizika, které nemusí být vždy v souladu s cílem sdělovatele nebo s poskytnutým číselným rizikem.
Otevřená komunikace s příjemcem rizika onemocnění je přínosná a zahrnuje více než jen číselný odhad, a vede ke sjednocení cílů a znalostí. Pro účinnou komunikaci o rizicích musí zdravotníci v první řadě zjistit, jaké znalosti a porozumění již jednotlivci o daném riziku onemocnění mají. Tím by odborníci poskytli sobě i příjemci příležitost pracovat na společném porozumění, diskutovat o nesprávných představách a sladit své cíle. Více času věnovaného poskytování individualizované a specifické zpětné vazby by pravděpodobně zlepšilo způsob, jakým příjemci přemýšlejí o svých rizicích, a také by zvýšilo důvěru obou stran ve společné informované rozhodování a usnadnilo trvalé změny zdravotního chování.
Osobní doporučení:
- Jaké jsou cíle komunikace o rizicích? – před stanovením rizika onemocnění je důležité nejprve zjistit, čeho se snažíte dosáhnout např. Změna chování, informované změny. Po stanovení cílů by odborníci měli vzít v úvahu také cíle příjemce a společně hledat společnou řeč.
- Navázejte dialog s příjemcem – poskytnout příjemci prostor pro sdělení jeho myšlenek, aby bylo možné posoudit různé způsoby, jak vnímá své riziko a zda má potřebné znalosti pro informované rozhodování, a pomoci mu s volbou, ať už je jakákoli.
- Respektujte nedorozumění – diskutujte s příjemcem o nesprávných názorech a doplňte nedostatky ve znalostech. Tím položíte základy pro informovanější rozhodování, pokud je to cílem komunikace.
- Přizpůsobte svou komunikaci – přemýšlejte o potřebách příjemce a stanovte způsoby předávání znalostí, aby bylo možné vést smysluplnou diskusi. Toho lze docílit vrstvením informací tak, že poskytnete stručné nebo “základní” informace, které pak na požádání doplníte podrobnějším materiálem.
[Translated by Kristyna Anna Cernikova]
Dosažení pracovní spokojenosti skrze job crafting.
Janne Kaltiainen a Jari Hakanen, Finnish Institute of Occupational Health, Finland
Jaké části mé práce jsou pro mě motivující, poutavé a nejpřínosnější pro mé zdraví? Co mohu udělat, pro to, abych měl těchto podnětů více?
Poté, co se zdravotní sestra s dlouholetou kariérou a silnými odbornými znalostmi začala v práci cítit vystresovaná, znuděná a “v zajetých kolejích”, začala si klást tyto otázky. Odpovědi ji přivedly k tomu, že začala mentorovat některé své mladší kolegyně, což jí pomohlo cítit se ve své práci kompetentnější a více v kontaktu se svými kolegy a znovu našla smysl každodenní rutiny. Tato malá změna ve způsobu její práce zlepšila její pracovní pohodu, a co je důležité, nepoškodila celkový chod a efektivitu nemocnice. Naopak, její kolegové se díky mentorování cítili podporováni a celková atmosféra v práci se zlepšila.
Budování spolupráce mezi výzkumem chování a praxí ke zlepšení zdraví
Katherine Brown, University of Hertfordshire, Spojené království
Obsah tohoto blogového příspěvku čerpám zčásti z vlastních zkušeností s prací v rozdělené roli mezi univerzitou a oddělením místní samosprávy pro veřejné zdraví, a s využitím praktických dovedností získaných z výzkumu a vývoje i hodnocení intervencí.
Ať už řídíte, navrhujete nebo dodáváte zdravotnické služby, je pravděpodobné, že existuje alespoň jedno chování, u něhož potřebujete, aby jej uživatelé služeb změnili z důvodu zdárného dosažení cílů dané služby. A to proto, že způsob chování lidí přispívá k celkové zátěži nemocemi, bez ohledu na typ onemocnění, na které se vaše služby zaměřují nebo na to, zda jsou přenosné (např. chřipka, Covid-19, tuberkulóza, pohlavně přenosné infekce) nebo nepřenosné (např. srdeční onemocnění, CHOPN, diabetes 2. , obezita). To neznamená, že by lidé měli být obviňováni ze špatného zdraví nebo že by měli být považováni jako výlučně odpovědní za své vlastní zdraví a pohodu. Právě naopak! Zdravotní stav člověka je také důsledkem genetických, biologických, sociálních a environmentálních determinant. Zohlednění těchto faktorů je pro zlepšení a ochranu zdraví klíčové.
Důležitost chování v kontrole nemocí bylo na globální úrovni během současné pandemie Covid-19 zdůrazněno i tím, že jsme všichni museli dodržovat sociální/fyzické vzdálenosti,
Ztraceno (a nalzeno) v překladu: Efektní komunikace s pacienty
Zuzana Dankulincova, Pavol Jozef Safarik University, Slovakia
Většina výzkumníků si uvědomuje, že šíření výsledků výzkumu je jejich etická zodpovědnost vůči účastníkům (a přeje si, aby výsledky měly jasný praktický dopad), avšak přechod od teoretických znalostí k jejich širokému uplatnění může trvat dlouho. Vědecké poznatky nejsou vždy aplikovány do každodenní praxe, a pokud ano, obvykle se tak neděje důsledně a systematicky.
Proč se to děje? Množství výzkumných studií, intervencí a doporučení, kterými je třeba se řídit, může být pro poskytovatele zdravotní péče zahlcující. Při procházení evidence a doporučení je potřeba přemýšlet o tom, nakolik jsou údaje relevantní pro vaše místní prostředí. Je kontext popsaný v doporučeních z výzkumných studií srovnatelný s vaším? Máte k dispozici vše, co potřebujete k realizaci doporučení, nebo vám chybí potřebné zdroje a dovednosti? Mají vaši pacienti to, co potřebují k realizaci doporučení? Ani ta nejlépe navržená a nejslibnější intervence nebude účinná, pokud nebude “pasovat” na vaše pacienty a prostředí. Například může být problematické doporučit intervenci v oblasti elektronického zdravotnictví těm, kteří nemají chytré telefony nebo počítače, nebo těm, kteří mají nízkou počítačovou gramotnost.
Make or break: důležitost přestávek ve zdravotnictví
Julia Allan, Aberdeen University, Skotsko
Moderní život je hektický. Žijeme stále více v „zapínaném“ digitálním světě, ve kterém jsou období opravdového oddechu od práce vzácná. Mnoho lidí má pravidelně dlouhou pracovní dobu, což platí zejména pro zdravotníky v předních liniích zdravotnických služeb. V kontextu zdravotnictví jsou vysoké nároky a dlouhá pracovní doba typické, směny běžně přesahují 8 hodin „normálního“ pracovního dne a pracovní nároky mohou být neúprosné povahy. Pokud vznikají nekončící fronty pacientů vyžadujících neodkladnou péči, jsou zdravotníci povinni ji poskytnout bez ohledu na vytíženost nebo pracovní dobu. V důsledku těchto vysokých požadavků je ve zdravotnických zařízeních naprosto běžné vynechání přestávek – například se uvádí, že během směny si nikdy neudělá řádnou přestávku 1 z 10 sester a přestávku na jídlo si zřídka nebo nikdy neudělá 1 ze 3 sester.
Propojení slona s jezdcem: Úloha motivace
António Labisa Palmeira, CIDEFES – Universidade Lusófona, Portugal; ISBNPA Executive Director
Dlouhodobá motivace k chování, které souvisí se zdravím, může pocházet z různých zdrojů. Behaviorální vědci se stále snaží zjistit, jak tyto zdroje do sebe zapadají. Já například chodím téměř každý den běhat a dělám to už více než 30 let. Jak a proč jsem si tento vzorec chování udržel?
Daniel Kahnemann by řekl, že ve hře jsou dva motivační systémy: systém 1, který se zabývá instinkty a emocemi, a systém 2, který je záměrný a vědomý. Tvrdí, že systém 2 mě vede k běhání, protože jsem si vědom zdravotních přínosů cvičení. Na druhé straně, Ed Deci by prohlásil, že jsem k běhání vnitřně motivován a dělám to proto, že je to v souladu s mými hodnotami a mým já, a že mě to baví.
