Julia Allan, Aberdeen University, Skotsko

Moderní život je hektický. Žijeme stále více v „zapínaném“ digitálním světě, ve kterém jsou období opravdového oddechu od práce vzácná. Mnoho lidí má pravidelně dlouhou pracovní dobu, což platí zejména pro zdravotníky v předních liniích zdravotnických služeb. V kontextu zdravotnictví jsou vysoké nároky a dlouhá pracovní doba typické, směny běžně přesahují 8 hodin „normálního“ pracovního dne a pracovní nároky mohou být neúprosné povahy. Pokud vznikají nekončící fronty pacientů vyžadujících neodkladnou péči, jsou zdravotníci povinni ji poskytnout bez ohledu na vytíženost nebo pracovní dobu. V důsledku těchto vysokých požadavků je ve zdravotnických zařízeních naprosto běžné vynechání přestávek – například se uvádí, že během směny si nikdy neudělá řádnou přestávku 1 z 10 sester a přestávku na jídlo si zřídka nebo nikdy neudělá 1 ze 3 sester. 

Zameškané přestávky mají řadu negativních důsledků – od praktického nepohodlí z důvodu nemožnosti dojít si na toaletu přes nedostatek příležitostí se zdravě najíst až po pocity demoralizace, nespokojenosti a kognitivních změn, které může způsobit dlouhá pracovní doba s nedostatečnými přestávkami.

Kognitivní změny, ke kterým dochází při práci vykonávané po dlouhou dobu bez přestávky jsou jedním z klíčových argumentů na podporu pravidelných přestávek. Všichni máme zkušenost s tím, když se na konci dlouhého pracovního dne cítíme unavení a vyčerpaní, bojujeme s rozhodováním nebo se nedokážeme soustředit na úkol, který máme před sebou. Tento pokles kognitivní výkonnosti je zcela přirozený a odráží skutečnost, že lidská kognice prostě není uzpůsobena k tomu, aby se nepřetržitě a po dlouhou dobu zaměřila na stejný úkol. Ve skutečnosti je únava z kognitivního hlediska adaptivním signálem – známkou toho, že jsme s ‚úkolem‘ strávili příliš mnoho času a musíme si udělat pauzu, než začneme dělat chyby.

Před více než stoletím byly negativní dopady nepřetržité práce bez přestávky jasné. V jednom z nejhrdinštějších příkladů se Tsuru Arai, první Japonka, která kdy získala doktorát, přinutila dokončit pracovní úkol, který vyžadoval soustředění (řešení složitých úloh s násobením) nepřetržitě po dobu 12 hodin po několik po sobě jdoucích dnů bez odpočinku. Není překvapením, že s postupem času stráveném na úkolu byl její výkon pomalejší a méně přesný; poprvé bylo empiricky prokázáno, že optimální kognitivní výkon nelze udržet po dobu 12 hodin bez přestávky. Navzdory tomu zdravotničtí pracovníci v moderní době často tráví toto období prací bez adekvátních přestávek. Přelomová studie na vzorku přibližně 400 sester ve více než 5 000 směnách ukázala, že v souladu s experimentem Araiové dělaly sestry, které pracovaly více než 12 hodin v kuse (asi 40 % vybraných směn), výrazně více chyb.

Kromě chyb souvisejících s výpadky pozornosti a paměti existuje stále větší množství důkazů, které naznačují, že rozhodování se v průběhu dlouhých období práce předvídatelně mění – jde o fenomén označovaný jako „únava z rozhodování“. S tím, jak lidé provádějí bez přestávky stále víc po sobě jdoucích rozhodnutí se začnou postupně posouvat k rozhodnutím, která jsou nějakým způsobem kognitivně snazší (např. volit přednastavenou možnost, předat rozhodnutí někomu jinému nebo využívat osvědčené praktické zkušenosti či zkratky). Ve zdravotnictví nacházíme pro tento jev jasný důkaz právě u pracovních směn. Například praktičtí lékaři častěji předepisují zbytečná antibiotika ke konci své ordinační doby a sestry častěji posílají pacienty k dalším zdravotnickým pracovníkům s tím, jak se prodlužuje doba od poslední přestávky. Poslední příklad ukazuje na další klíčový moment. Z kognitivního hlediska není problémem celkové množství práce, ale množství práce prováděné bez přestávky. Jinými slovy, pro udržení optimálního kognitivního fungování v průběhu času je rozhodující načasování a existence (nebo neexistence) přestávek během pracovní doby, spíše než celková pracovní zátěž.

Zajistit, aby měl zdravotnický personál přestávky na odpočinek v rušné zdravotní službě se samozřejmě snáze řekne, než udělá. Ale zde jsou důkazy jasné: jakákoli přestávka je lepší než žádná a pravidelné přestávky by měly být považovány za nezbytnou a neoddiskutovatelnou součást pracovního dne. I když není čas na pořádnou přestávku, důkazy naznačují, že je prospěšné udělat si pár minut na to, abyste poodstoupili od svého úkolu, protáhli se a zhluboka se nadechli. „Mikropřestávky“ neboli přestávky v délce několika minut během náročných činností se zdají být dostatečné pro zmírnění některých negativních dopadů dlouhé a nepřerušované pracovní doby. Studie například ukazují, že chirurgové, kteří si během operací zařadí pravidelné krátké mikropauzy (90 sekund až 5 minut) hlásí lepší fyzický a duševní výkon, snížení stresu a méně intraoperačních příhod. Důležité je, že operace, které zahrnovaly tyto mikropřestávky, netrvaly déle než standardní operace, což naznačuje, že přestávky si „na sebe vydělaly“ tím, že působí proti běžnému snižování rychlosti a efektivity v průběhu času.

Přestávky jsou zkrátka nezbytnou součástí pracovního dne zdravotnických (a dalších!) pracovníků. 

Praktická doporučení

1. Upřednostňujte přestávky – trávit dlouhé časové úseky ‚na úkolech‘ je kontraproduktivní. Změní to vaše rozhodování, zpomalí vás, budete náchylnější k chybám a může to snížit vaši angažovanost v chování, které vás udržuje zdravé.
2. Pokud si nemůžete udělat úplnou přestávku, alespoň se zastavte: vstaňte nebo poodstupte od toho, co děláte, protáhněte se a několikrát se zhluboka nadechněte. Důkazy naznačují, že pouhých 30 sekund strávených mimo úkol může pomoci snížit kognitivní dopad nepřetržité práce.
3. Měňte své úkoly v průběhu dne. Soustřeďte se na jeden úkol po stanovenou dobu a pak (pokud nejste „v zóně“) přepněte na něco jiného. V mnoha ohledech je změna kognitivně stejně dobrá jako odpočinek.
4. Povzbuzujte ostatní, aby si dělali přestávky, a strukturujte služby a pracovní úkoly, které řídíte, způsobem, který pracovníkům umožní mít pravidelné přestávky. V moderní společnosti je stále důležitější proaktivně do pracovního dne zabudovat období odpočinku.

 [Přeložila Renata Hacklová]