BartVerkuil, Department ofClinical Psychology, Leiden University, TheNetherlands and PEP Group, Noordwijk, TheNetherlands.

„Co když se během pobytu v nemocnici nakazím? Co když nebudu moci zaplatit své účty? Jaký efekt bude mít tento “lockdown” na zdraví mých dětí?“

Hrozba koronaviru má obrovský dopad na životy nás všech. Vědci využívají statistické modely k určení toho, jaká mají být přijata opatření a jakým rizikům čelíme, k získání vhledu na šíření viru. To jistě pomáhá získat nějakou kontrolu nad touto pandemií. Zajímavé je, že každý jedinec neustále jedná jako tito vědci, ale ještě automatičtěji; lidská mysl může být považována za „předpovědní stroj“, který neustále vyhodnocuje, jestli jsme ohroženi nákazou, ztrátou zaměstnání nebo kritikou. Přesto je tu velký rozdíl v tom, jak lidé odhadují toto riziko a pro některé lidi vedou tyto odhady k intenzivnímu strachu.

Co dělá některé jedince náchylnější vůči strachu než jiné? Současný vhled do evoluční teorie naznačuje, že stres a strach jsou velmi běžné a logické – dokonce základní – reakce na ohrožení. V předpovědích o budoucnosti všichni tíhneme k „chybě z opatrnosti“. To protože ve starověku dokázali přežít pouze lidé, kteří byli při náznaku ohrožení opatrní. Tito opatrní lidé předali své geny dalším generacím. Dle nedávno navrhované Všeobecné teorie stresu (Generalized Unsafety Theory of Stress, GUTS) by otázka neměla znít „proč mají lidé strach?“, ale „proč někteří lidé nedokážou vypnout tuto logickou reakci na ohrožení a nejistotu?“.

Zdá se, že reakce na stres souvisí se schopností rozeznat signály bezpečí. Teprve tehdy, když lidé vnímají známky toho, že jsou v bezpečí, se může jejich strach vypnout. V našich představách o nebezpečí, se kterým se můžeme ve světě potkat, získáváme signály jak o nebezpečí tak bezpečí, ale to bylo ignorováno předchozími modely stresu. GUTS na základě toho předpokládá, že vnímání bezpečí je to, co lidem umožňuje vypnout jejich strach. Když lidé nevnímají bezpečí, budou se dále strachovat. Neurobiologické výzkumy potvrzují, že při vnímání bezpečí začíná prefrontální kůra snižovat stresovou reakci. Z tohoto pohledu by měli lékaři brát v úvahu míru bezpečí, kterou pacienti ve svých životech aktuálně prožívají. GUTS stanoví několik zdrojů bezpečí.

Množství „pocitu bezpečí“ je ovlivněno především osobní historií jedince. Pokud vyrůstáme v bezpečném prostředí, postupně se učíme, že svět je bezpečné místo, které je (aspoň do nějaké míry) předvídatelné a kontrolovatelné. Jedinec se naučí vytvářet blízké vazby s ostatními lidmi. Naučí se, že druzí lidé mohou být pečující, bezpeční a přátelští. Ne každý však vyroste v takovém bezpečném prostředí. Stresové zkušenosti během dětství mají vliv na pocit bezpečí ve světě a to předurčí jedince k tomu, aby si později ve svém životě dělali starosti.

Ale také existují další zdroje bezpečí. Například bezpečí může vznikat ze zkušenosti s podporujícím sociálním prostředím. Lidé se vyvíjeli díky životu ve skupinách. Náš stresový systém je více potlačen, pokud jsme v přítomnosti přátelských lidí, než když jsme sami. Bylo prokázáno, že vhodné (dobré) objetí také snižuje stresovou reakci.

Další zdroj bezpečí pochází z našich vlastních těl (jako fyzická zdatnost). Aktivnější lidé prokazují vyšší odolnost vůči stresu. Aktivní lidé mohou zažívat více bezpečí, protože snáze čelí fyzickým hrozbám. Představme si, že ve starověku potřebovali fyzicky méně zdatní jedinci prozkoumávat své okolí častěji než jejich zdatní vrstevníci, kteří tak mohli snadněji utéci predátorům.

Poslední zdroj bezpečí je přístup k přírodě. Lidé se vyvinuli v přírodním prostředí (místo urbanizovaného). Takové evolučně přirozené prostředí mohlo poskytovat signály bezpečí (úkryty, rozhledny, informace o únikových cestách).

Sociální sítě, fyzická aktivita, vystavení se přírodě… přesně tyto zdroje bezpečí byly během lockdownu ohroženy všude na světě.

Jako jeden z výzkumníků GUTS a současně psycholog působící v klinické praxi mohu říci, že mi tento vhled změnil pohled na práci s klienty s obavami. Vedle obvyklých KBT technik jako je zapisování si obav a hledání důkazů jejich racionality nebo praktikování mindfulness nebo relaxačních cvičení, GUTS klade důraz na další zajímavé způsoby práce s obavami.

Praktická doporučení

• Uznat a normalizovat starosti jako běžnou reakci na novost, nejistotu a hrozbu. Chyba je na straně normalizujících starostí oproti budování patologie. Snažit se potlačit starosti (se všemi rychlými opravami) bude jen věci zhoršovat.
• Ponechte si čas, abyste porozuměli pacientově historii s ohledem na jeho zdroje bezpečí. Mohl pacient během dospívání poznat bezpečí? To určuje tempo, s jakým můžete očekávat změnu. Někteří jsou zranitelnější vůči obavám kvůli životním zkušenostem nebo protože se narodili emocionálně citlivější. Mějte tuto zranitelnost na paměti, abyste předešli jejich zklamání.
• Nezapomeňte na tělo: pravidelná fyzická aktivita může pacientům pomoci zažívat zrelaxovanou mysl, a to i v dlouhodobé perspektivě. Ideálně by tato aktivita měla probíhat venku v zeleni.
• Motivujte pacienty, aby se otevřeli svým obavám. Obavy mohou působit pocity osamocení a studu. Pokud je budete motivovat mluvit o obavách s ostatními, tak je to může vést zase k další podpoře. Zároveň je to může učit, kdy se hrozivé předpovědi („bude se mi za to vysmívat“) mohou proměnit na bezpečnou učební zkušenost („ona byla vlastně v pohodě a pomohla mi“).
• Vysvětlete jim, že samotné obavy mohou občas pomoci s pocitem kontroly („Musím něco udělat… aspoň se o to budu strachovat“), ale to je falešný pocit bezpečí. Pomozte jim pochopit, že některé věci jsou mimo možnost naší kontroly – což může být bolestivé – a zde je klíčové praktikování přijetí a soucitu.

 

[translated by Kristýna Anna Černíková]