Stephan Dombrowski, University of New Brunswick, Canada

Odcházení od smrti

Chůze je základním lidským pohybem a je spojena s velkým množstvím zdravotních přínosů. Výzkumy naznačují, že ti, kteří více chodí, mají menší pravděpodobnost předčasného úmrtí, což naznačuje, že je možné se alespoň na chvíli vyhnout smrti pouhou chůzí.

Chůze a mrtvice 

Chůze jako forma fyzické aktivity je zejména vhodná pro jedince po mrtvici, která je hlavní příčinou invalidity dospělých. Pravidelná fyzická aktivita po mrtvici může snížit riziko opětovného výskytu mrtvice, pomoci se zotavením a zlepšit celkové fungování, zdraví a pohodu. Nicméně lidé po mozkové mrtvici tráví přibližně 75 % bdělých hodin v sedě, což je více než jejich vrstevníci. Přesto je chůze jednou z nejlépe dosažitelných forem fyzické aktivity – 95% osob může chodit 11 týdnu po mrtvici. Kromě toho je chůze oblíbenou formou fyzické aktivity pro osoby po mrtvici, považují ji za dostupnou, příjemnou a často společenskou událost. Klíčovou otázkou je, jak podpořit lidi po mrtvici, aby více chodili?

Nebudeš chodit sám

Akutní zdravotní příhoda, jako cévní mozkové příhoda, může mít zničující dopad na nemocného a jeho sociální okruh, zahrnující partnery, rodinu a přátele. V dobách nepřízně osudu, jako jsou životní události související se zdravím, se jednotlivci obvykle vzájemně podporují, aby si pomohli vyrovnat se s dopadem této události a s procesem zotavení. Výzkumy naznačují, že lidé s cévní mozkovou příhodou, kteří úspěšně (znovu)zavedli fyzickou aktivitu, jako je chůze, měli většinou podporu partnera. Podporující partneři často zdánlivě intuitivně využívali „selský“ rozum a efektivní techniky, jako je stanovování cílů, sledování pokroku a zpětná vazba, aby pomohli lidem po mozkové mrtvici zapojit se do chůze prostřednictvím sdílených aktivit. Kvalitativní výzkum ukázal, že pomocí těchto přístupů se partneři snaží obnovit chůzi, aby podpořili účast na společných aktivitách, které společně prožívali před mozkovou mrtvicí. Tyto přístupy můžeme popsat jako „dyadické intervence“, kde dva lidé (osoba po mozkové mrtvici a člen rodiny) směřují k dosažení jednoho cíle (zvýšení chůze). Klíčovou otázkou je, zda můžeme provádět dyadické intervence častěji a systematicky prostřednictvím intervence nebo služby?

Využití “toho, co funguje”

Pro systematické využití prospěšných účinků dyadických procesů k podpoře změny byla vyvinuta dvanáctitýdenní intevence nazvaná “We Walk”, zaměřená na zvýšení chůze venku po mozkové mrtvici. We Walk byl pečlivě vyvinut na základě principů orientovaných na osobu a psychologických teorií a propojil vyškoleného facilitátora, “chodícího kamaráda” a osobu po mozkové mrtvici, kteří se setkávali osobně a také vzdáleně přes telefon, kde společně probírali strukturované aktivity a techniky, jako je sledování, stanovování cílů a plánování akcí. Intervence byla shledána jako proveditelná. Byla přijatelná jak pro “chodícího kamaráda”, tak pro osobu po mozkové mrtvici, což zdůrazňuje potenciál dyadické intervence k podpoře změny chování. Jak probíhají další výzkumy na zdokonalení a otestování intervence, jaké jsou některé z poučení, které lze získat v této fázi?

Dyadické intervence – užitečné a komplexní

Dyadické intervence přinášejí komplexnost, protože se zaměřují na více osob a obvykle vycházejí z existujících vztahů mezi nimi. Využití stávajících vztahů má mnoho výhod, ale závisí na typu vztahu, který mezi sebou mají. Mezi ně patří vztahové aspekty, jako je důvěra, upřímnost, respekt a komunikační vzorce. Tyto proměnné jsou často mimo kontrolu dyadické intervence. Někteří účastníci intervence We walk například zdůrazňovali tenkou hranici mezi povzbuzováním a naléháním – což lze chápat jako opakované připomínání provádění cílového chování při absenci hmatatelného pokroku. Ačkoli naléhání není součástí taxonomií technik změny chování, a nebylo zahrnuto jako technika do We walk, strategie poskytování podpory se může v určitých kontextech přeměnit do naléhání. Proto dyadické intervence zaměřené na změnu chování a služby musí věnovat pozornost tomu, aby sociální podpora odpovídala osobním potřebám jedince po mozkové mrtvici, a tím zvýšili potenciál této intervence.

Praktická doporučení:

1. Kráčejte ke zdraví a pryč od smrti: Chůze je forma dostupné fyzické aktivity, která je oblíbená u mnoha lidí, včetně těch s fyzickými potížemi, a mohla by být jednou z prvních aktivit, které je potřeba zvážit, zejména u těch, kteří nejsou aktivní.
2. Věnujte pozornost efektivní praxi „v reálném světě“: Lidé často používají účinné techniky změny chování intuitivně a věnování pozornosti tomu, co funguje v “reálném světě”, může pomoci ostatním.
3. Systematizovaná intuice: Rozvoj intervencí nebo služeb založených na systemizaci postupů, které pomáhají ostatním, může pomoci šířit užitečné strategie. Práce s dyádami při vyjednávání a dohodě o společných cílech pro chůzi a společné plánování, jak budou cíle uskutečňovány, je důležitým krokem pro zdravotnické pracovníky při usnadňování změny chování, společně s podporou reflexe pokroku a přezkoumáváním cílů a plánů.
4. Existující vztahy mohou pokusy o změnu podpořit nebo zmařit: Podporující vztahy se vyznačují vzájemnou angažovaností, podporou a respektem k druhému, ochotu spoluvytvářet příležitosti k procházkám, které jsou náročné, ale zajímavé, flexibilní a schopné přizpůsobit se schopnostem osoby s cévní mozkovou příhodou.
5. Podporujte spolupráci: Chodící kamarádi by měli pomáhat vybrat smysluplné cíle, na kterých by mohli stavět. . Například dojít pěšky do supermarketu nebo obejít park bylo pro některé smysluplnější než stanovený počet kroků za den a pomohlo to k rozvoji a udržení motivace, zejména proto, že krokoměry a jiná nositelná zařízení u této populace často nefungují dobře.

[translated by Kristyna Anna Cernikova]