Uncategorized

Jak mluvit s pacienty: když lékař hovoří jasně, ale pacient přesto nerozumí

Anne Marie Plass, Lékařské centrum Univerzity v Göttingenu, Německo

Nedávno si mi postěžovala kolegyně dermatoložka, která se ve fakultní nemocnici specializuje na psoriázu (chronické onemocnění kůže), kolik z jejích pacientů nedodržuje správně léčbu, i když si společně nastavili cíle a společně se rozhodli pro formu léčby.

Společné rozhodování definujeme jako „přístup, kdy spolu kliničtí pracovníci a pacienti stojící před důležitým rozhodnutím sdílejí nejlepší dostupné informace“, a to obvykle v situacích, kdy jsou při léčbě dostupné dvě nebo tři možnosti, nebo když je zapojeno více osob.

Jak pacienti, tak lékaři přispívají do procesu léčebného rozhodování, přičemž se pacientům dostává podpory, aby zvážili možnosti a informovaně si vytvořili preference a představu o požadovaných výsledcích.

Společné rozhodování se v oblasti zdravotní péče dostává stále více do popředí, a mnoho profesionálních poskytovatelů zdravotní péče se snaží co nejvíce postupovat s ohledem na pacienta; tím spíše, když tento komunikační přístup může zlepšit adherenci k léčbě a důvěru.

Ve své podstatě je tedy společné rozhodování založeno na porozumění a respektu.

Lékař a pacient jsou v tomto procesu rovnocennými partnery a tím, že sdílí svou expertízu a zkušenosti, oba přispívají k rozhodnutí. Tím je myšleno, že poskytovatel péče přispívá lékařskými znalostmi a svou kvalifikací a pacient přináší znalosti a zkušenosti z oblasti svého osobního života.

V teorii je to však jednodušší než v praxi.

Zatímco mnoho odborníků z oblasti zdravotní péče tvrdí, že už „to dělá“, údaje z průzkumů zkušeností pacientů naznačují, že tomu tak všeobecně není.

Dermatoložka, se kterou jsem mluvila, měla ve zvyku nerozhodovat za pacienty, ale rozhodovat spolu s nimi o tom, jaká léčba by jim seděla nejlépe. Proto vůbec nechápala, proč její pacienti nebyli motivovaní brát prášky přesně podle předpisu, a to ani přesto, že léčbu založila na osobních preferencích každého z nich. Když jsem se jí zeptala, jak vypadá proces společného rozhodování v její každodenní klinické praxi, popsala, že jakmile k ní pacient vkročí, informuje ho, že spolu na konci konzultace rozhodnou o formě léčby, a proto spolu budou probírat různé možnosti.

Pacienti potřebují leckdy čas, aby nové informace vstřebali a zvážili své osobní preference, než se zavážou k novému rozhodnutí. To platí obzvláště tehdy, je-li jejich budoucí zdravotní stav nejistý a musí-li uvažovat o výsledcích, se kterými dosud neměli žádnou zkušenost.

Při zahrnutí do procesu rozhodování tak mohou být někteří pacienti překvapení, znepokojení a nejistí, která z nabízených možností by mohla být nejlepší.

Efektivitu společného rozhodování tedy může zlepšit včasné informování pacientů o různých způsobech léčby a o tom, že se od nich očekává účast na společném rozhodování.

Aby svým pacientům pomohla v rozhodování, která forma léčby by nejlépe odpovídala jejich osobním požadavkům, používala dermatoložka procenta (např. zlepšení o 10% nebo 20%). Do procesu rozhodování pacienty aktivně zahrnula tak, že poté, co si vybrali procento, které by jim nejlépe vyhovovalo, vysvětlila jim, jakou léčbou a medikací toho lze dosáhnout. Přes to všechno měli její pacienti stále problémy léčbu dodržovat, a to i když si sami vybrali možnost, která nejlépe nasedala na jejich osobní situaci. Zeptala jsem se jí, zda si myslí, že její pacienti mají představu, jak oněch 20%, 30% atd. vypadá, a jestli by i oni sami použili stejných výrazů, pokud by měli popsat vytouženou úlevu od symptomů někomu jinému.

Část celého problému leží v neodmyslitelné tendenci odborníků (zdravotníků) používat jazyk, který je srozumitelný hlavně kolegům z oboru. Lékařský jazyk může být velmi složitý, a jak ukazují výzkumy, téměř polovina pacientů má obtíže mu porozumět.

Žargon a abstraktní pojmy umí vyčarovat širokou řadu interpretací, které se výrazně vzdalují tomu, co měl zdravotník původně na mysli. Velké množství důkazů navíc svědčí o tom, že i u sebehodnotících položek může docházet k významnému zkreslení, popřípadě vůbec neměří to, k čemu byly určeny.

V dotazníku mohou lidé zaškrtnout, že nejsou schopni ujít 500 metrů, ale v navazujícím rozhovoru prozradí, že často chodí po obchodním centru i déle než hodinu.

Dermatoložce jsem řekla, že pokud bych byla na místě pacienta, přála bych si jako cíl léčby něco jako být schopná si s někým potřást rukou, nebo nosit triko s krátkým rukávem. Zírala na mě a začala se smát, že mám samozřejmě pravdu, ale sama by na to nikdy nepřišla, a že si také dosud neuvědomila, že by mohlo být efektivnější předem informovat pacienta o procesu společného rozhodování.

Je tedy zásadně důležité, aby zdravotníci měli skutečný zájem o pacienty, které léčí, a rozuměli jejich chápání nemoci. A to se netýká pouze pacientů s omezenou (zdravotní) gramotností, protože všichni pacienti mohou mít prospěch z jasné a výstižné informace oproštěné od lékařské hantýrky. Proto je nesmírně důležité, aby lékaři komunikovali v jazyce, na který jsou pacienti zvyklí, a aby se vyjadřovali slovy, která by použili sami pacienti.

Praktická doporučení:

  • Větším zapojením pacienta do procesů rozhodování můžeme zlepšit adherenci k léčebnému režimu a výsledky léčby.
  • Vždy se snažte vyjadřovat se slovy, která by použil sám pacient (tj. vyhýbejte se lékařské hantýrce)
  • Mějte na paměti, že může dojít k významnému nedorozumění, i když máte pocit, že mluvíte zcela jasně. Proto si vždy ověřujte, že vám pacient správně rozumí.
  • Dejte pacientům dostatek času a užitečné, srozumitelné informace; ujistěte se, že jste na důležité konzultace dobře připraveni.
  • Dejte pacientům dopředu vědět, co se od nich bude očekávat při společném rozhodování o léčbě

Překlad: Renáta Čermáková

Please follow and like us: