Co se děje s léky doma?

Posted on Posted in Medication adherence

Kerry Chamberlain, Massey University, Auckland, Nový Zéland

Co dělají lidé s léky, jakmile si je přinesou domů? Na takovou otázku se zatím pokusilo odpovědět jen málo výzkumných prací. Přesto je důležitá, protože většinu léků lidé užívají ve svých v domácnostech a jejich užívání si hlídají sami. Léky na předpis jsou regulované a po jejich předepsání a vyzvednutí se předpokládá, že budou užívány podle instrukcí. Lidé mají přístup k široké škále volně prodejných přípravků (např. proti bolesti), alternativních přípravků (např. homeopatika) a dalších se zdravím souvisejících preparátů, které léky připomínají (např. potravní doplňky, probiotické nápoje). Je nutné brát v úvahu, že možnosti přístupu k jednotlivým druhům léků se mohou v různých zemích značně lišit.

Všechny druhy léčiv jsou také komplexními sociálními objekty a byla by chyba je považovat pouze za lékařskou technologii určenou (při správném užívání) k léčbě či zmírnění zdravotních obtíží.

Efektivita léků mezi užitím dávky a odezvou se může velmi lišit.

Některé (např. paracetamol) mají vysoký terapeutický poměr (tz. jsou snadno tolerovány v různých dávkách), zatímco jiné (např. levotyroxin) mají terapeutický poměr nízký (tzn. jen malý rozdíl v dávkování může vést k selhání léčby a/nebo k závažným nežádoucím účinkům).

Všechna léčiva mají také nějaké vedlejší účinky, a to buď mírné, většinou uživatelů nepostřehnutelné, nebo silné a potenciálně závažné.

Jak se léky liší ve svých účincích, tak se liší i tolerance jedinců k léčivům, která se navíc může měnit v čase opakovaným užíváním léku.

Máme zásadní důkazy, že pouze polovina předepsaných léků je užívána v souladu s pokyny.

To se děje z různých důvodů, kdy svou roli hrají i zkušenosti s vedlejšími účinky, obavy ze závislosti či přesvědčení o onemocnění, medikaci a léčbě.

Abychom pochopili, jaký smysl přikládají lidé lékům ve svých každodenních životech, podnikli jsme výzkum v 55 cíleně vybraných domácnostech ze čtyř velkoměst napříč Novým Zélandem. Zajímala nás nejen adherence k užívání léků, ale především způsob, jakým obecně lidé s léky v domácnostech nakládají, kde různá léčiva uchovávají, a požádali jsme je o vytvoření seznamu léčiv, která mají doma.

 

 

Některé hlavní výstupy výzkumu:

 

  • Ve všech domácnostech se vyskytovala a užívala široká škála různých druhů léčiv – na předpis, volně prodejných a alternativních. Jejich umístění bylo organizované a z hlediska užívání důležité. Společná léčiva byla uchovávána ve společných prostorách (kuchyně a obýváky), osobní medikace v soukromějších prostorech (ložnice, koupelny) a prošlá medikace byla skladována mimo (ve skříních a na půdách). Umístění léčiv odráželo rodinné vztahy a způsoby péče o zdraví v domácnostech.

 

 

  • Chápání a užívání léků se mezi účastníky velmi lišilo, od odporu k užívání, přes různé odlišné formy compliance (spolupráce na léčbě), upravování si a rozšiřování medikace, a to podle typu léčiva a onemocnění.
    • Například někteří se specificky vymezovali vůči antibiotikům: „Nerad beru antibiotika… antibiotika by se měla šetřit pro mimořádné situace.“
    • Uživatelé psychofarmak si snižovali dávkování kvůli vedlejším účinkům a obavám ze závislosti: „Chtěl jsem fungovat jako plnohodnotný člen společnosti… aby se mi ulevilo, musel jsem se vykašlat na medikaci.“
    • Lidé užívající alternativní přípravky měli všeobecně odpor ke klasickým léčivům: „Raději to zkusím přechodit nebo zkusím jakoukoliv jinou alternativu, než abych bral léky.“
    • Jiní si upravovali dávkování podle symptomů: „Předepsali mi vyšší dávku, ale rozhodl jsem se, že to zkusím co nejvíce snížit.“

 

  • Každodenní zacházení s léčivy se řídilo tím, jak lidé vnímali jejich hodnotu a místo ve společnosti. Nesoulad a zmatek vznikal tam, kde strach a úzkost vyvolaná marketingem a příběhy v médiích dokázaly v lidech navodit pocit „nepřirozenosti“ a ztráty kontroly. Naopak určitý řád přinášela léčiva, když byla vnímána jako obnova rovnováhy. Někdy Léčiva vyvolávala etické otázky, jestliže byla vnímána jako „nutné zlo“ vyžadující zvýšenou bdělost při užívání, nebo když si jejich užívání a svou nemoc lidé spojovali s představou „morálně selhávajícího“ nemocného člověka či stigmatizovaného selhávajícího těla neboli identity, kterou je třeba kontrolovat/zvládnout.

 

Laickou automedikaci nevidíme jako iracionální chování nebo výsledek neinformovanosti, ale spíše jako svébytnou logiku, vycházející z „laické farmakologie“, kde se pacientův postoj k léčivům zakládá na jeho zdravotním stavu a osobním narativu (vnímání a interpretaci) ohledně vlastního zdraví. Tato laická farmakologie ovlivňuje a mění způsob užívání medikace v domácnostech pacientů uvedenými výše způsoby a v mnoha ohledech nám poskytuje chybějící pohled na užívání léků. Léčiva v domácnostech mají svůj vlastní sociální život.

 

Doporučení:

  • Psychologové by ve svých praxích neměli užívání medikace vnímat pouze z biomedicínské perspektivy ve smyslu adherence (ochota spolupracovat s lékaři na léčbě); měli by také rozumět tomu, že užívání léčiv má i svou sociální stránku, a podle toho postupovat.
  • Užívání léčiv můžeme lépe porozumět ze situační perspektivy s ohledem na místo a čas a na to, jak je zasazeno do každodenního života. Praktici v oblasti psychologie zdraví, kteří chtějí intervenovat do užívání medikace, musí nejprve probrat a rozkrýt pacientovo chování, a pak poskytnout poradenství v souvislosti se sociální a kontextuální dynamikou, která má vliv na každodenní užívání léků pacientem.
  • Praktici v oblasti psychologie zdraví by se měli o užívání medikace s pacienty otevřeně bavit a pokusit se svá doporučení přizpůsobit pacientovu chápání nemoci, jeho nahlížení na medikaci a její hodnotu, a zkusit vymyslet, jak mohou být způsoby užívání medikace začleněny do jeho každodenního života.

 

Překlad: Renáta Čermáková